EMPATIE

Empatičtí lidé všeobecně méně mluví a více naslouchají. Dokážou vám se zavřenými ústy naslouchat až několik hodin. Jsou tak trpěliví, že jsou dle mnoha a mnoha vědeckých studií nevýbušnými vychovateli, klidnými pečovateli a neúnavnými rodiči. Mají totiž obrovsky rozvinutý mateřský instinkt. A to zdaleka není vše: výzkumy dokazují, že lidé se při léčbě virových onemocnění mohou vyléčit až dvojnásobně rychleji tehdy, jsou-li pod dohledem člověka s nadprůměrně rozvinutou empatií. Takovou sílu má emoce.

...................................................................................................................................

Dlouhou dobu se předpokládalo, že empatie je významně vyšší na straně žen. Také já jsem byl dlouho přesvědčený, že tomu tak musí být. Doma se starala máma, táta uvažoval a jednal spíše technicky. Pak jsem do rukou dostal renomovanou studii mapující distribuci empatie v populaci zdravých a ničím netypických lidí, a dozvěděl jsem se, že empatie může být někdy charakterističtější pro muže, jindy pro ženy. Zkrátka, že na pohlaví nezáleží.

Vycházejíc ze zkušeností z klinické praxe mi to nedalo a pustil jsem se do rozhovorů se zkušenějšími kolegy: na základě rozboru slovních, mimických a gestikulačních projevů pacientů a jejich potomků v dlouhodobé nemocniční péči jsme sledovali počet a intenzitu empatických projevů. Trvalo to téměř tři roky a přišli jsme na tři zvláštnosti.

Zaprvé, empatie opravdu není vrozená a rozvíjí se teprve na základě výchovy. Zadruhé, protože lidé předpokládají, že děvčata a chlapci mají odlišnou míru empatie už při narození, tak se podle toho k dětem také chovají. Odlišná míra empatie mezi dospělými muži a ženami proto doopravdy existuje, ale vyplývá z odlišné výchovy. Zatřetí, schopnost stát se empatičtějším na základě nevšedních životních zkušeností je přibližně stejná jak pro muže, tak pro ženy. Jinými slovy se zdá, že když má málo empatická žena možnost rozvíjet svoji empatii prostřednictvím výchovy vlastního dítěte, nebo například prostřednictvím péče o vážně nemocného blízkého, dosáhne stejného posunu v empatii jako muž čelící stejné životní zkušenosti.

Předkládané závěry mohou znít zmateně, ale v principu si můžeme být jistí jedním: empatie není vrozená, chlapci i dívky mají na počátku svého života stejnou možnost si ji osvojit, a způsob, jakým s dětmi trávíme čas (nebo jak my sami následně trávíme čas v dospělosti) významně ovlivňuje rozvoj empatie a s ní spojenou schopnost naslouchat, být trpělivý a chovat se mateřsky.

.....................................................................................

Stejným způsobem, jakým lze empatii rozvíjet, může také postupně zakrnět. Empatie totiž doopravdy postupně klesá. Je jí čím dál méně jak mezi chlapci, tak mezi dívkami. Jak chlapci, tak dívky totiž tráví čím dál více času s informačními technologiemi. O to méně se aktivně setkávají se skutečnými lidmi. A jak známo, empatii se z psaní láskyplných textů na facebooku nenaučíme. Naučíme se zde empaticky psát, ale nikoli empaticky jednat. A to je zásadní rozdíl.

Dr. Krpoun