PŘÍBĚHY, PO KTERÝCH MRAZÍ

"Tehdy jsem poprvé ztratil chuť žít. Bylo mi na nic. Znáte ten pocit, pane doktore?" Tato slova nejsou úryvkem z nějakého vymyšleného dramatu. Jsou skutečná, jako život sám. Slýchám je často. Právě takhle začíná příběh mnohých, kdo mě vyhledali. Dřív bych se jako mladý zeptal proč. Dnes už se neptám.

Místo toho nejdříve naslouchám, zatímco ve svém nitru spřádám psychologické souvislosti ukryté hluboko v duši hovořícího člověka. Teprve pak se chopím pomyslného pera a přepisuju smutné příběhy. Se souhlasem autora.

Ne každý chce svůj příběh změnit. Někdo považuje ztrátu chuti k životu za věc, kterou je třeba respektovat. Za hlavní zápletku života, o kterou se nechce nechat připravit. Jiný (těch je naštěstí většina) přichází prvořadě proto, aby se nedopustil "řešení", po kterém zůstane jen truchlící rodina. Někdy je příběh dost dlouhý, aby bolel nejen hovořícího, ale i toho, kdo naslouchá. Takové příběhy mrazí. Z některých doslova tají dech.

Naše společnost bohatne. Přibývá práce, roste hrubý domácí produkt. Ekonomové mluví o krásném období. Obchodníci a všichni kdo kšeftují, si nemůžou současnou dobu vynachválit. Chápu, proč to říkají. Také chápu, že někteří mají doopravdy pocit, že díky rostoucí ekonomice musí růst i naše spokojenost v životě. Ale není tomu tak.

Statistiky jsou neúprosné. Sebevražd a pokusů o ně je víc než dost. Ale nejvýrazněji vzrostly pocity prázdnoty a nesmyslnosti života. Jde o věci, které se evidují obtížně. Většinou vám je nikdo neřekne, a ani vy je se svým nejbližším radši ani nesdílíte. Držíte "slabost" v sobě. V tom lepším případě se rozhodnete pro odbornou pomoc, v tom horším tiše trpíte. Celé roky v jednom kole, dokud vám nedojde šťáva a nepadnete hubou na zem. Někdy metaforicky, jindy doslova a do písmene.

Jako psycholog příběhy prázdnoty a nesmyslnosti v životě slyším často. Jsem na ně připravený, protože vím, že dnešní doba růžová není. Má jen růžovou fasádu, ale vnitřek je někdy pořádně prohnilý. Nemůžeme se pak divit, že ordinace psychologie je pocity prázdnoty plná jako pekárna housek. Lidé chodí čím dál lépe upravení navenek, zato v sobě mají čím dál větší nepořádek. A dobrý psycholog nedá na dojem. Místo toho upřeně hledí do nitra člověka.

Tam už dnes nedohlédne a nezajímá se nejen ekonom, ale ani kdejaký rodič nebo rádoby přítel. Nitro a srdce člověka jsou místem, které dnes už jen tak nikoho nezajímá. Alespoň ne "opravdu". O to více zůstáváme na povrchu. Asi právě proto je nitro často tak prázdné.

Možná se mýlím. Jestli ano, vyvraťte mi to.

Děkuji, že jste dočetli až sem.

Srdečně Dr. Krpoun