SLANÉ ŽENY

26.04.2018

Od ledna 2018 vidím téměř denně jednu "slanou" ženu. Je tím prvním, co zahlédnu v ordinaci. Vede mě k myšlenkám o životě, nad kterým jinak příliš nepřemýšlím. Jestli jste trpěliví, čtěte ještě chvíli. Dozvíte se o slaných ženách víc.

Snad o sobě můžu říct, že si ve srovnání s vrstevníky vážím času k životu. Snad můžu říct, že nejsem marnotratný. Miluju svou rodinu a svou práci. Čas je pro mě darem, který (roz)dávám dětským i dospělým klientům a svým nejbližším. Den za dnem plyne a já jsem s nimi. Někdy beze slov, zato vždy s vděkem. V hlavě mi zní poselství slaných žen, totiž že čas je na rozdíl od jiných zdrojů života neobnovitelný.

V třebíčské ordinaci bývám většinou večer a o víkendech. Je docela útulná a leží pár minut chůze od náměstí. Uvnitř můžeme najít křeslo, květiny a také třeba knihy nebo čaj pro zpříjemnění atmosféry. Dalo by se říct, že není ničím zvláštní. Že je tuctová. Alespoň tak jsem ji vnímal já sám. Až do nedávna.

Kamarádka přinesla kalendář s fotkami "slaných" žen (nutno podotknout, že fotky jsou umělecké, nikoli erotické). V něm jsou ztvárněny mladé překrásné ženy. Při pohledu na ně většinou vyřkneme několik chvályhodných slov. Alespoň tak jsem poprvé reagoval taky.

Ta chvályhodná slova se vztahují na krásu žen. Nikoli na krásu charitativní kampaně, která je skryta za ní. Když se lidé o kalendáři dozví víc, ztuhnou jim nohy. Na pár vteřin zkoprní a pak přikročí blíž. Přečtou si titulek pod fotkou a pak sklopí oči.

Nebudu vás napínat, místo toho řeknu proč. Některé mladé dívky z kalendáře už nežijí. I přesto jsou krásné a přitažlivé. Vlastně byly. Kdysi. Všechny dívky z kalendáře mají nebo měly dědičné onemocnění. To se mimo jiné projevuje pětkrát vyšší slaností potu a brzkým úmrtím. Je jen otázkou, kdy.

Slovo "dědičné" je zákeřné. S něčím se narodíte a žijete s tím. Bez možnosti rozmyslet se, jestli a jak by to mělo nebo mohlo být. Bez možnosti usilovat o cokoli.

Mladí lidé většinou usilují o věci, o které by nemusely. Neváží si času, protože je pro ně i samotný den někdy až příliš dlouhý. Alespoň to sami říkají. Proto i já sám vždy říkám o mladých (ale nejen o nich), že jsou marnotratní.

Slané ženy k času přistupují jinak.
Jsou mladé, přesto rozumem tak vzdálené tomu, čemu říkáme rozmarné mládí.
Jsou vděčné za každý den, kdy se probudí. Čas je pro ně víc než diamanty.

Dnes už i pro mě. Jsem šťastný.