NEZDRAVÝ TLAK BÝT STÁLE LEPŠÍ
V květnu mne zpovídal redaktor deníku AKTUALNE.CZ. Tématem je sebevědomí, stálé téma v době, která se stále snaží "zmáčknout" člověka a vytáhnout z něj vše. Třeba i duševní zdraví a veškerou energii.
Velice si vážím oslovení kvůli ROZHOVORU ze strany sympatického žurnalisty Tomáše Macy. Děkuji a čtenářům přeji hezké a inspirativní čtení.
........................................................................................................................
Kdy můžeme o člověku říct, že má přehnané sebevědomí, a kdy můžeme naopak mluvit o sebevědomí nedostatečném?
V obou případech se člověk chová nepřirozeně. Když například ženy mluví o tom, jací muži se jim líbí, tak často slyšíme, že nechtějí ani machra, ani podpantofláka. Sebevědomí tedy souvisí s autenticitou, s opravdovostí, s něčím, čemu my, psychologové, říkáme kongruence. Kongruentně se člověk chová tehdy, když jedná v souladu s tím, jaký uvnitř skutečně je. V takovém případě můžeme mluvit o zdravém sebevědomí, ale pokud člověk sám ze sebe dělá víc, nebo naopak míň, než je, hovoříme o sebevědomí přehnaném, či v opačném případě nízkém.
Sebevědomí tím pádem není jen míra toho, jak moc sami sobě věříme. Je to tak?
Ano, sebevědomí ukazuje, do jaké míry člověk sám sebe zná. Pokud o sobě člověk se zdravým sebevědomím ví, že je pomalý běžec, nebude se hlásit do vrcholových běžeckých soutěží. Člověk s nezdravým sebevědomím naopak není soudný, takže se například klidně přihlásí do SuperStar, i když neumí zpívat, protože nedokáže střízlivě vnímat vlastní schopnosti. Sebevědomí se tedy liší od sebedůvěry. Ta se projevuje třeba ve chvíli, kdy sedíte večer na baru a věříte si, že sbalíte holku u vedlejšího stolu.
Kde se u člověka sebevědomí bere?
Naše sebevědomí závisí na tom, jak se lidi, které máme denně na očích, chovají k nám i na tom, jak se chovají mezi sebou. Sebevědomí se utváří od nejútlejšího věku, přičemž naše nejranější zkušenosti nás do budoucna ovlivňují nejvýrazněji. Když jako dítě pozorujete, jak váš rodič, prarodič, sourozenec, nebo kdokoli jiný, kdo vás hlídá, reaguje na svůj vlastní výkon, zpravidla jeho reakci berete za svou. Sebevědomí tedy vzniká za prvé prostřednictvím zástupného učení, kdy se začínáme sami chovat tak, jak se chovají naši nejbližší.
V další fázi se pochopitelně utváří i na základě zkušeností, které už jsou naše vlastní. Kdykoli něco uděláme, záleží na tom, jak na to zareagují druzí. Každý z nás asi zažil moment, kdy jsme se o něco snažili, úplně se nám to nepovedlo a například rodiče nebo spolužáci se nám kvůli tomu smáli. Pokud se takových situací v našem životě nahromadí hodně, může to našemu sebevědomí uškodit. Dochází pak k takzvané kompenzaci, která se může projevovat buď přemrštěným sebevědomím, kdy se chováme, jako bychom byli něco víc, než jsme, nebo naopak příliš nízkým sebevědomím, kdy sami sebe shazujeme. Nedostatek sebevědomí tudíž můžeme kompenzovat i tím, že se tváříme, jako bychom ho měli přebytek.
Odvíjí se míra sebevědomí i od našich vrozených osobnostních rysů?
Určitě. Naše sebevědomí určuje třeba míra extroverze a introverze. Obecně můžeme říct, že lidé s extrovertními rysy si více věří a i v očích ostatních budí dojem, že mají vyšší sebedůvěru. Na naše sebevědomí má vliv také emoční stabilita, nebo labilita, tedy zjednodušeně řečeno to, jestli jsme spíš pohodáři, nebo nerváci. Pohodáři mívají vyšší sebevědomí a nerváci, kterým se emoce často prudce střídají, zažívají podobné výkyvy i v tom, jak se sami k sobě vztahují. V jednu chvíli se sami ve své kůži mohou cítit velmi dobře a pak najednou může přijít moment, kdy si připadají dost špatně. U pohodářů můžeme vidět, že ať už se jim něco povede, nebo naopak nepovede, jejich sebevědomí zůstává pořád relativně neměnné. Nervákům sebevědomí v závislosti na úspěchu či neúspěchu hodně lítá.
Zmiňoval jste ale, že klíčovou stopu na našem sebevědomí zanechává socializace. Jak tedy ke zdravému sebevědomí napomáhá, či naopak nenapomáhá to, jak nás vychovávají rodiče?
Nejlepší dopad má na sebevědomí lidí demokratický výchovný přístup, kdy si rodiče s dětmi svobodně vyměňují názory a hledají kompromisy. Liberální výchova totiž funguje tak, že dítě má volnou ruku dělat cokoli, co ho zrovna napadne, což ke zdravému sebevědomí nepřispívá. Dítě takhle může nasekat velké množství chyb, jelikož s nikým nediskutuje o tom, co je dobré a co špatné. Skáčete rovnou do vody, i když jste neplavec, a to většině lidí sebevědomí spíš vezme. Autokratický přístup, kdy rodič dítě nepochválí, jenom nařizuje, není ochotný přistoupit na kompromis a nikdy se neomlouvá, potom sebevědomí taky zašlapává do země.
Jak důležité pro sebevědomí dospívajícího člověka je, jestli ho přijímají jeho vrstevníci ve škole?
To je velmi důležité. Zejména na prvním stupni základní školy je člověk pořád natolik otevřená, nepopsaná duše, že cokoli zakouší, to se do něj silně otiskne. Ať už máte ve škole pozici leadera, běžného žáka, který je někde uprostřed, nebo outsidera, lze předpokládat, že stejnou roli budete mít v pozdějších fázích života v jiných školních kolektivech nebo v zaměstnání. Při začleňování mezi vrstevníky ale vstupuje do hry řada proměnných - chování učitelů nebo třeba trenérů ve sportovních kroužcích, ekonomické a kulturní zázemí rodiny, které určuje, s jakým ošacením, ale třeba i naladěním dítě mezi spolužáky přichází, a koneckonců i to, jak člověk vypadá.
Jak míra sebevědomí souvisí se šikanou? Bývají sebevědomější jedinci častěji agresory, nebo je to mýtus?
Mnoho psychologů dřív předpokládalo, že ti, co si víc věří, častěji zneužívají svou převahu k tomu, aby šikanovali ty slabé. I na základě zkušeností ze své praxe vám ale můžu říct, že agresorem se stejně tak může stát člověk, který se ve skutečnosti cítí nejistý a svoje nízké sebevědomí si šikanou druhých kompenzuje. V obou případech si agresoři budou vybírat oběti, které se něčím liší od nich samotných.
Co se se sebevědomím děje v pubertě, která bývá obdobím strmých emočních výkyvů?
V období puberty svůj pohled na to, kým jsme, daleko více odvozujeme od svých vrstevníků. Než totiž přijde puberta, mají pořád dominantní vliv na to, jak se cítíme a co si o sobě myslíme, naši rodiče. Z hlediska sebevědomí může být puberta stejně tak obdobím hlubokých pádů, jako velkého zadostiučinění. Všichni se během ní stáváme těmi nerváky, o kterých už jsem mluvil. Jsme velmi zranitelní a citliví na to, jak nás hodnotí naše okolí, takže radost z úspěchu, kterou prožíváme jeden den, může být rychle přebitá smutkem z prohry, co se nám přihodí den nato.
Právě kvůli této křehkosti potřebuje mít člověk v době puberty za zády fungující rodinné zázemí, k němuž se může vracet a kde se cítí dobře. Pokud takovou kotvu máte, může vám sloužit jako ochranný štít proti tomu, aby vám sebevědomí přeskakovalo z jednoho pólu k druhému. Taky vás může chránit, abyste třeba tolik neexperimentovali s návykovými látkami nebo s jiným rizikovým chováním. Když vyrůstáte s rodiči, kteří jsou buď příliš liberální, takže vám dovolí všechno, nebo až moc autokratičtí, takže nesmíte bez jejich souhlasu udělat nic, nejste vychovávaní k tomu, abyste si v konfrontaci s jinými názory vytvářeli vlastní pohled na věc. V důsledku toho pak můžete být v době puberty snadněji ovlivnitelní, může se vám stát, že se do někoho nepřiměřeně zamilujete, nebo naopak můžete být nepřiměřeně autoritativní a hrát si na siláky.